Mapa Breath of the Wild patří k mým absolutně nejoblíbenějším. Skryté truhly, překvapení minišéfové a změny počasí mě udržely zvědavý a hrající celé týdny. O čtyři roky později a není nic jiného, co by mě úplně uchvátilo stejným způsobem. Trvalo mi věky, než jsem se setkal se svým prvním Božským zvířetem, protože jsem byl často příliš zaneprázdněn plazením se po úbočí hory, kopáním do trhlin a štěrbin při hledání i těch nejmenších nových objevů. V možná nejlepší vizi Hyrule od Nintenda je opravdu jen jedna věc, která mě při objevování světa bolí – opravdu mi chybí Zeldiny tradičnější kobky, svatyně Breath of the Wild mi to prostě nesedí.
Související: Breath Of The Wild je nejlépe navržený otevřený svět, jaký byl kdy vytvořen, a déšť je částečně důvod
Nechápejte mě špatně; věci nezačaly tak. Zpočátku jsem v Breath of the Wild miloval hledání nových svatyní. Když jsem uviděl nový, vyrazil jsem k němu jako zběsilý, dychtivý vidět, jaká překvapení se skrývají v jeho zapomenutých temných chodbách. Byla tam spousta rozmanitosti – koneckonců je těch věcí 120 – a neměl jsem nouzi o svatyně, které mi připadaly náročné, obohacující nebo pro uspokojivé a snadné vítězství.
Jak čas plyne, svatyně ztrácejí svůj lesk a až v polovině jsem si uvědomil, že je to ono. Šel jsem do Breath of the Wild při startu, vyhýbal jsem se pokud možno spoilerům a jen předpokládal, že se určitě někde objeví tradiční Zelda dungeon. Očividně se to nikdy nestalo a bylo to trochu zdrcující odhalení. Více než cokoli jiného je mojí oblíbenou částí s každou novou Zeldou objevování nových způsobů, jak Nintendo znovuobjevilo dungeon. Přesto si myslím, že s Breath of the Wild to překonáme a tyto malé, rozptýlené svatyně nepůsobí tak působivě jako nejvýznamnější Zeldiny výpravy.
Zeldiny kobky nemají v celé sérii stanovený vzorec. Nemáte vždy zaručeno, že se váš oblíbený objeví v nějaké nové variaci, a některé – jako Chrám vody – zůstávají rozdělující. Počítal bych však s tím, že jsou to kobky, dokonce ani Link nebo samotná princezna, kvůli kterým se Zelda cítí jako Zelda. To je důvod, proč se hry jako Okami tolik srovnávají se Zeldou, je to vzor, hádanky a jejich obrovská přítomnost, díky kterým se tyto hry cítí jako správný vstup do série.
Jsou tematické, každý dungeon působí, jako by do jisté míry hrál do Zeldina, pravda, tenkého příběhu. Dungeon beaty se úplně neopotřebovávají stejným způsobem a já necítím úplně stejný pocit únavy, když se pohybuji mezi deseti nebo tak big beaty, na rozdíl od toho, abych se snažil náhodně 120 malých. V tom, jak každý záznam stylizuje nějakou verzi lesních, vodních nebo ohnivých chrámů, je docela kouzlo – i když to nejsou tato místa podle názvu, jejich roli chápete.
Když se podívám na obrovskou krajinu Breath of the Wild, nacházím vzrušení, ale ne stejným způsobem. Miluji pronásledování Dinraala, Faroshe a Naydry a vždy mě vzrušuje vyhlídka na výzvu Guardiana, ale když se vrátím k té verzi Hyrule, vždycky mám pocit, že mi něco chybí. Zoufale se chci podívat ven a vidět mohutnou pevnost postavenou na úbočí Hory smrti nebo odvodnit oblast jezera Hylia, abych odhalil skrytý vchod do chrámu, před kterým mě budou varovat Zory.
Nemám čím přispět k rozhovorům o znehodnocování zbraní a zbožňoval jsem snad každou Zeldu, kterou jsem hrál, ale Breath of the Wild mám pocit, že postrádá tajnou přísadu. Nemohl jsem si vzpomenout na název jediné svatyně z Breath of the Wild, ale dokážu vyjmenovat zatraceně každý Zelda dungeon v mých oblíbených záznamech. Breath of the Wild 2 nemusí mít vzhledem ke svému dosavadnímu úspěchu mnoho důvodů ke změnám, ale pevně doufám, že se mi brzy podaří projít nějakou variací dalšího velkého ohnivého dungeonu. Vždy patří k mým oblíbeným.
Další: Proměnil jsem svůj telefon v herní konzoli a je to kouzlo
