Jsem si docela jistý, že někde v Melvillu je fronta, kde najednou prohlásí, že není tak nadšený z tučňáků. V mé hlavě si opravdu myslím, že je to Melville – možná Moby-Dick nebo The Encantadas. Linka, jak si ji napůl pamatuji, naznačuje, že na tučňákech je něco jedinečně nemilého, něco trochu záhadného a odporného.
Řádek je vždy doprovázen poznámkou pod čarou, která připouští, že ano, Melville se v tomto jednoznačně mýlil. Milujeme tučňáky. Udělejte si anketu. Tučňáci jsou všeobecně chváleni. Věc, kterou dělají s kamenem. Obočí na některých z nich. Silná synergie čokoládových tyčinek pro britské fanoušky. Necítíme se ani oklamáni, když jejich nešikovnost na souši ustupuje svalové eleganci ve vodě. Nešikovnost přecházející do elegance v okamžiku nárazu ve skutečnosti naznačuje sousedící ctnosti.
V Nuts nejsou žádní tučňáci – nebo pokud ano, chyběli mi. Ale přemýšlel jsem o Melvilleově pohledu na tučňáky, protože Nuts je celý o veverkách – a veverky, jak jsem si najednou začal uvědomovat, jsou ne všeobecně chválen. Občas se zdá, že o nich nemůžeme rozhodnout. Jsou roztomilí a čilí a pohybují se nádherně vlnícím se plnicím perem, jistě, ale zblízka jsou ty překvapivě ostré zuby a je jich tolik! Jsou tam ty lesklé, nevyzpytatelné oči. A pak někdo řekne: "Ach, víš, že ty šedé veverky zabily všechny ty červené," a pak se možná trochu nedobrovolně zachvěje?
